Tajemné cesty parfému | GIVEAWAY

11/03/2017

Na knížky se mě ptáte, ale vždycky jen stroze odpovím v komentářích. O spoustu knížek jsem přišla,  bohužel díky stěhování. Dnes mám pro vás ale tip na knihu a jednu vám rovnou dám, jedna z vás ji může získat. Podmínkou dnešní soutěže je sledování mého Instagramu a Facebooku, pevně doufám, že většina z vás už mě samozřejmě dávno sleduje úplně všude! Tak a teď se vrhneme na tuto půvabnou knihu.


Nafotila jsem vám něco z úvodu a sepíšu vám, o co tedy jde. Abych se netrápila se slohovkou, napíšu vám sem prolog. Tedy jen část, pro představu. Každá kapitola má malý popis konkrétní vůně v úvodu. V prologu je například popis vůně růžového dřeva a tak dále. Vždycky to tak hezky navodí tu atmosféru, kdy vás kniha vybízí k vnímání textu a toho obsahu jiným způsobem, člověk víc vnímá ty vůně a prožívá to. Není to kniha o pafémech, příběh je mnohem hlubší a o něčem docela jiném.


„Zavři oči, maličká.“
„Takhle, babičko?“
„Ano, Eleno, tak. A teď to zkus tak, jak jsem tě to naučila.“
Uprostřed potemnělé místnosti stojí u stolu děvčátko se zavřenýma očima. Její drobné prstíky klouzají po lesklém povrchu stolní desky a zachytí se jeho zaoblené hrany. Esence uložené v ampulích, které pokrývají celou jednu stěnu místnosti, nejsou tím, co cítí nejsilněji. 

Nejsilněji cítí babiččinu netrpělivost. A vlastní strach.
„Takže?“
„Zkouším to.“
Stařena sevřela rty. Pach její zloby je štiplavý, připomíná kouř hořícího dřeva jen těsně před zpopelněním. Za minutu ji udeří a pak odejde. Elena už to zná, musí ještě chvíli vydržet, ještě malou chvíli.

„Snaž se, musíš se soustředit. A zavři oči, jak jsem ti řekla!“ 
 Pohlavek jí jen mírně rozcuchal vlasy. Nebyl opravdový, byl jen jako, jako všechno ostatní. Jako výmysly, kterými ji babička krmila, stejně jako ty, které občas napadaly Elenu.
 „Tak mi řekni, co to je!“
 Ztrácela trpělivost a pod nosem jí třepala zkumavkou plnou esence. Ale nečekala od ní jednoduchou odpověď. Chtěla něco víc. Něco, co jí Elena neměla v úmyslu dát.
 „Rozmarýn, tymián, sporýš.“
Další pohlavek.
V krku ji pálily slzy. Ale nepodvolila se. A aby si dodala odvahy, 
začala si prozpěvovat oblíbenou melodii.

„Ne, ne. Takhle Dokonalý parfém nenajdeš. Nezůstávej mimo něj. Vstup dovnitř, hledej ho... Je tvojí součástí, musíš poslouchat, co ti našeptává, musíš ho chápat, milovat ho. Zkus to ještě jednou a tento- krát se soustřeď!“
 Ale Elena už vůně nemá ráda. Už nechce vidět ty louky podél řeky, kam ji vodila jako malou její matka. Nechce naslouchat zvukům ros- toucí trávy ani plynoucí vody. Nechce cítit pohledy malých žabiček pozorujících ji zpod rákosí.
 Znovu zavřela oči a zatnula zuby. Je rozhodnutá se všem těm vů- ním bránit. Ale najednou za očními víčky prolétla temnotou jiskra.
„Rozmarýn je bílý.
Babička vytřeštila oči. „Konečně,“ zašeptala a v očích se jí radostně zablýsklo. „Proč? Vyprávěj mi o něm.“ Elena otevřela pusu a pocity nechala proudit dovnitř, zaplnily jí mysl a duši.
 Rozmarýn se proměnil v barvu. Cítila ho na špičce jazyka, dostal se jí pod kůži a po zádech jí přeběhl mráz. Bílá se postupně měnila v červenou a přecházela ve fialovou.
 Vyděšeně zavřela oči.
„Ne! To nechci! To nechci!“ 
Utíkala pryč a babička se za ní jen překvapeně dívala. Zamračila se, zakroutila hlavou a unaveně usedla na židli. Dlouze si povzdychla, zase vstala a rozevřela okenice.
 Do laboratoře, která patří Rossiniům již více než tři staletí, proniklo unavené podvečerní světlo.
 Lucia zamířila ke kredenci z masivního dřeva, zabírající celou jednu stěnu místnosti. Vytáhla z kapsy pláště klíč a nechala ho vklouznout do zámku. Když otevřela středová dvířka, lehká vůně lučních bylin se smíchala s vůní vanilky, přítomné v místnosti, a vzápětí o sobě daly vědět i svěží citrusové tóny.
 Omámená symfonií kontrastních vonných látek pohladila hřbety před sebou vyskládaných knih. Pak si jednu z nich opatrně vytáhla. Přitiskla si ji na chvíli k prsům, a když usedla ke stolu z leštěného dřeva, otevřela ji a beze spěchu jí listovala. Prsty se jí míhaly po zažloutlých stránkách stejně jako mnoha předchozím ženám z rodiny, pátrajícím po stopách Dokonalého parfému.
 Vypadalo to, jako by Lucia něco hledala. Bohužel nenašla nic, čím by mohla své malé vnučce vysvětlit, že vůně nejsou něčím, co si člověk může vybrat.
 Vůně je cesta. Následovat ji znamená objevit vlastní duši.



První kapitolu už si přečtete sami, tedy díky mě alespoň jedna z vás určitě. Podmínky byly dané, napište mi do komentářů svůj email a jednoho z vás vyberu. Vítězku zveřejním na svém Instagramu, konkrétně v Insta Stories už za týden! Samozřejmě vítěžce napíši i email.


A nakonec několik krásných slov.



You Might Also Like

7 komentárov

  1. le.malatinska@seznam.cz 😍😊

    ReplyDelete
  2. katkahajna1@gmail.com :)

    ReplyDelete
  3. dubnickaandrea@centrum.cz

    ReplyDelete
  4. huckovagabrielka@seznam.cz

    všude tě sleduji

    ReplyDelete
  5. stupovabara7@centrum.cz ;)

    ReplyDelete
  6. Sleduji chytilovaanna@yahoo.com

    ReplyDelete

Subscribe