Letošní Vánoce jsem si přála něco velkého, něco, co jsem myslela, že se ani omylem nesplní. Víc jak měsíc byl náš táta v nemocnici, nebyl na tom dobře a bohužel musel být na JIP. Stejně jako já, i můj táta miluje Vánoce, ať se děje co se děje, Vánoce máme rádi. I když měl těžké období, byl sám nebo nebylo dost peněz. A to samé já. I když jsem měla nešťastné období a nepěkný život, ty Vánoce jsem vždycky chtěla prožít dokonale a těšila jsem se na ně. V tomhle jsme si hodně podobní. Moje vánoční přání se nakonec splnilo a táta šel na Vánoce domů, i když né za úplně dobrých podmínek, ale zvládlo se to. Letošní Vánoce jsme tedy u nás doma s partnerem postavili stromeček a jeli jsme do Brna za mým tátou, kde byla i moje sestra a její rodina. Bylo to moc fajn. Sice to bylo hektické a zvláštní, nebýt u nás doma, ale vím, že doma bych se trápila, že nejsem s ním. Vždycky synovi říkám, že je důležité věřit. Že je důležité, jestli věří a je jedno, co si myslí okolí. Já jsem Vánoce vždycky vnímala po svém, i když jsem se musela smířit s tím že ten Ježíšek prý neexistuje. Ale i přes to, přes to, že jsem dospělá, přála jsem si na Vánoce mít tátu doma a ono se mi to splnilo. A já pořád věřím. A vím, že je důležité prostě věřit.
